Jela jsem na bledule 5.3.2015

17. března 2015 v 1:12 | Zdenka |  ZIMA 2015
Je čtvrtek ráno dne 5.3.2015. S potěšením zírám na modrou oblohu a nevím proč, v myšlenkách se mi objevily bledule! Musím se vydat do přírody, zjistit, jak je to s těmi bledulemi. Vím o jednom chráněném území, kde v době předjaří rozkvete kolem potůčku dlouhý široký lem bílých poslů jara. Připravuji si foťák, prozpěvuji si, ještě svačinku, láhev vody a něco peněz, nikdy člověk neví. Mám dobrou náladu a volám dvěma kámoškám, aby se přidaly.

Nadšeně souhlasily. Bude legrace! V autě kontroluji, zda si vzaly sebou nářadí, t.j. foťáky a ostatní. Není to daleko, povídám si s nimi a zároveň pozoruji, že v podhůří na stráních a na krajích lesů je místy sníh. Mám obavy, jestli na bledulky není příliš brzo. Jsme na místě. Hrabu v baťohu a zjišťuji, že jsem doma nechala svačinku, láhev vody a něco peněz! Na stole! Mám na sebe vztek, nálada je momentálně v čudu. Měla jsem se nasnídat! Ale hlavně, že jsem nezapomněla nářadí, foťák! Scházíme z mírného kopečka směrem k potůčku.
Už zpovzdálí zjišťuji, že v údolí se to nebělá bledulemi, jen zbytek sněhu ještě leží na polní cestě. Nálada nic moc, kručí mně v žaludku, ani nevnímám, co si kamarádky povídají.
Vcházím do lesíka, koukám kolem dokola. Ejhle! Bledule se derou nahoru z hrubého zmrzlého sněhu. Hledám co nejlepší pozici k zachycení obrázku. Klekám na zem do sněhu, hmm.. to není ono, nejlepší bude lehnout si do sněhu. Mám málo místa na nohy, tak mi visí nad potůčkem. Poslouchám jeho bublání. Lepší polohu jsem nenašla. Na kolenou cítím studené vlhko.
Pokračuji do řídkého lesíka, kde jsou zbytky sněhu. Bledule zde rostou rychleji, protože sem proniká jarní sluníčko. Celý prostor podél potůčku je plný bílých kvítek.
Od lesíka se vydávám kolem oranice na druhou stranu. Nevnímám kamarádky. Zjišťuji, že pobíhají kolem potůčku sem tam, hledají různé polohy, ve stoje, v pokleku a usmívám se jejich počínání. Na zem si ale nelehají jako já. Alespoň je nestudí kolena a nemají mokré kalhoty.
Přede mnou jsou zbytky sněhového pole, znovu hledám pozici, lehám do sněhu. Stejně už mám provlhlé kalhoty, tak už na to kašlu. Kamarádka mě s radostí fotí jak měním pozice, tuším, že se asi dost baví. Její foťák stále cvaká. Je mi to fuk.
Obdivuji sílu bledulek jak proráží krunýř ledu a derou se ven ke slunci. Uvědomuji si, jakou sílu má probouzející se jaro! Z lesa se ozývá občasný zpěv ptáků. Je to nádhera! Mám povzbuzující pocit, že moje maličkost je součástí této přírodní energie.
Vnímám bublání potůčku, kolem něhož je téměř dvoukilometrový dlouhý pás bledulí. Klekám, fotím, klopýtám přes větve, nohou šlápnu do díry a mám mokrou botu! Ale co, radost z pohledu na krásné předjaří převažuje. Ještě že o tom moc lidí neví. Kdoví, jak by to zde s bledulkami dopadlo!
Za pár dnů zde bude plno půvabných bílých zvonečků s jemnou žlutou krajkou. Přecházím na druhý břeh potůčku, podívám se do stráně a nedávám pozor, kam šlapu. Ach jo, uklouzla mi noha a je mokro ve druhé botě! To je z toho překotného pobíhání sem tam. Asi bychom měly jet zpět nebo se vymáchám celá.
Ze stráně teče dolů úzký potok, na jehož břehu jsou ještě zbytky sněhu. Moc bledulek zde není. Za týden se i tato stráň zbarví doběla.
Prošla jsme celkem velkou plochou s bledulemi, je čas k návratu. Mám studené ruce, studené vlhko v botách, studená kolena. Vidím, že kámošky pomalu stoupají do stráně k silničce, kde parkuji. Ještě poslední záběry a jdu.Naposledy klekám před pařezem, foťák jsem položila na zem, aby záběr na květy bledulí byl pěkně zezdola. Umazala jsem foťák. Spodní stranu nářadí jsem pak tajně čistila od blátivé hlíny, aby mě kámošky neviděly. Mám poučení, příště si přibalím igelit pod kolena a něco pod foťák. Jsem vlastně amatér, tak se není čemu divit, omlouvám se v duchu sama sobě.
Přikládám fotku z loňského roku, kdy jsem k potůčku jela o 1 týden později. Cestou domů si sdělujeme zážitky z focení, množství bledulí, zbytků sněhu, ledových krunýřů, kde se prodírají bledulky, zážitků z přírody a jak si vyměníme fotky. Už se těším. Jsme nadšeny a slibujeme si, jak opět někam vyrazíme do jarní přírody. O mokru v botách, ušpiněných vlhkých kalhotách a jak jsem čistila nářadí od hlíny, radši nemluvím. Studené ruce se mi v autě pomalu ohřívají, v botách mám příjemné vlhké teplo. Večer přijímám od uschovna.cz balíček fotek od jedné z kámošek. Prohlížím je z dálky, zblízka, zase z dálky, zblízka jednu po druhé s brýlemi na nose, a připadám si na nich jako šašek. Bílou čepici s ušima venku mám na hlavě jako Mikuláš, lokty zabořeny v hlíně, hlavu skoro u země, špinavé boty a zadní část vystrčenou směrem k nebi. Určitě se kamarádka s chutí vyžívala nad mými pózami. To přeci nemůžu uložit do PC! Všechny jsem je smázla. Doufám, že je také odstranila. Za dva dny po bledulích přišla teplota, urputná rýma a dráždivý kašel. Polykám Aspirin, kapu Nasivin, inhaluji Mucosolvan. Musím být fit, protože za pár dnů mám jít s přáteli do hor na běžky!

Závěrem:

Bledule jarní (Leucojum vernum) jsou chráněny zákonem, český název "bledule" pochází z 19.století.
Z jedné cibulky vyrostou až 4 stonky, které nesou pouze jeden květ. Obsahují toxické alkaloidy, mohou způsobit otravu.
Ze školy si pamatuji, že různé rostlinné druhy se řadí do různých čeledí. Kam se bledule řadí, lovím na internetu. Patří do čeledi amarylkovitých.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarmila Veselá | E-mail | 17. března 2015 v 16:12

:-)  [:tired Zdeni jako vždy nádherné a perfektní.

2 Zdenka | 17. března 2015 v 17:49

[1]: Díky Jaruš... :-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama