Hrad Brníčko a zámek Úsov 30.5.2015

7. června 2015 v 10:33 | Zdenka |  JARO 2015
Po návštěvě Nového hradu u Lužné dne 2. 5. 2015 jsem si předsevzala, že navštívím také zříceniny hradů Bludov a Brníčko. Dnes je sobota 30. 5. 2015, předpověď počasí je příznivá, pršet a bouřit by nemělo. Obloha s bílými kupovitými mraky se po deštivém pátku zabarvila do mlhavého bleděmodra. Sedím na balkoně se skromnou snídaní a vystavuji svoji vybledlou tvář hřejivým paprskům jarního sluníčka. Dlouhý zimní čas, šmejdění v podhůří i hřebenů hor za každého počasí, přivodily úporný, dráždivý tříměsíčný kašel a "strach", dívat se na sebe do zrcadla. Těším se na letní dny, kdy se budu grilovat do bronzova, lenošit a možná, že si "odskočím" k moři. Je to docela dobrý nápad!....Na mapě koukám na cíl, kam dnes vyrazím.


Projíždím krásnou jarní krajinou v okolí Dolních Studének, Sudkova a Kolšova. Obce jsou lemovány malebnými vrchy Drážníku (567 m) a Skalky (444 m). Na obrázku s odumřelým ovocným stromem jsou rozsáhlé vypasené pastviny, táhnoucí se skoro až k Brníčku.
Otáčím se zpět k horizontu svahu a pozoruji u lesa létající káně, jak se občas řítí k zemi za svým lovem. Je to asi fuška. Ještě chvilku čučím přes suché keře k obloze a v duchu si říkám, že střapce odumřelých větví mají také svoje kouzlo.
Přijíždím do Brníčka. Zaparkuji v podhradí pod strmým svahem se zříceninou středověkého hradu. Ještě jsem zde nebyla, tak se ptám místních, jak mám jít k hradu. Podle rady jdu pozvolna klikatou polní cestou do stráně. Cestu lemuje vysoká bujná tráva, mírný vítr ji ohýbá do všech směrů. Chůzi ze všech stran zpříjemňují hlasité zvuky snad stovek cvrčků.
Z polní cesty uhýbám na kratší, lidmi prošlapanou stezku přímo ke zřícenině hradu. Jdu do příkrého kopce, slunko hřeje, cpu bundu do baťohu a s funěním se pachtím nahoru. Zleva pod vrcholem hradu bečí ovce.Lezu do vysoké trávy k porostu vysokých stvolů s modrými kvítky a kopretin. Klečím v trávě a fotím k vrcholu, kde se nachází vršek hradní věže.
Nad strmou kamennou strání se pasou ovce. Jsou divně namačkané na sobě, téměř se nehýbou a vypadají jako zkamenělé. Jdu blíže k elektrickému drátu, vůbec na mne nereagují a stále stojí nehybně v jedné pozici. Přestávám si jich všímat a užívám si pohledu do údolí, kterým protéká potok Loučka, pramenící někde v kopcích u Dolních Studének. Obec Brníčka je obklopena okolními vrchy Úsovské vrchoviny, svahy Markovice a Bílého kamene. Byla od poloviny 14. století střediskem panství rodu z Otasalvic nebo také z Brníčka. Jméno obce pochází ze staroslovanského brnije, což znamená hlína nebo bláto.
Jsem skoro nahoře pod Hradním kopcem (403 m). Po pánech z Brníčka a ze Šumvaldu získal hrad s obcí mocný rod Tunklů. Zřícenina hradu pod modrou oblohou mi připadá jako smutný, němý svědek minulých časů z 1. poloviny 14. století, až k jeho částečnému zničení v době česko-rakouských válek při tažení Matyáše z Korvína na Moravě v polovině 15. století. Od roku 1513 se hrad již uvádí jako zbořený. Obcházím kolem dokola, pravděpodobně kolem obvodové zdi a koukám nahoru k ochozu s obytnými objekty. Přede mnou je asi část vstupní zarostlé brány pod Hradním kopcem.
Z druhé strany severozápadně od hradu se zaujatě dívám do kraje osvícené sluncem. V údolí se vine silnička od Kolšova, odkud jsem přijela.
Přicházím k jižní straně hradu, kde býval hlavní vstup do nádvoří s obytnými komnatami. Jdu pomalu a počítám dřevěné schody, je jich čtyřicet.
Stojím před hlavní částí hradního paláce a barvitě si představuji, jak to zde bylo v době, kdy jej získal mocný rod Tunklů s několika poddanými vesnicemi před rokem 1434. Na modré obloze se honily mraky a zpívali ptáci jako dnes, sloužící běhali sem a tam, zametali, nosili vodu v dřevěných vědrech, pacholci hřebelcovali koně, děvečky připravovaly krmi pro panstvo a nosily korbele vína. Hradní stráž obcházela v noci s loučemi kolem ochozů hradu, jejichž světla byla vidět daleko do kraje. Rytíři ve skvostném oděvu a osedlanými koňmi objížděli své panství nebo se náruživě věnovali lovu v okolních hlubokých lesích.
Vstupuji do hradu. Je zde několik vchodů do různých komnat. Vstup je na vlastní nebezpečí, přesto lezu nahoru na polorozbořenou stěnu, pískový terén s vyčnívajícími kameny je nerovnoměrný. Hledím do krajiny směrem k severu, tam někde za obzorem se nachází Šumperk. Jdu pomalu dolů, abych prošla v přízemí všemi místnostmi.
Obloukovitým vchodem s masivní zdí projdu do další části západní strany hradu. Na chvilku se před vchodem zastavím. Zaujal mě obrázek průzoru s modří oblohy, po které se prohání bílé mraky. Představuji si najednou černé těžké mraky plné vody, lijavec jak bubnuje do zdí hradu a okolní krajiny, blesky a hučící hromy nahánějí strach.
Procházím z jedné komnaty do druhé, dívám se, jak jsou kladeny kameny na zdech a v obloucích jednotlivých vchodů. Uvádí se, že hrad vybudoval neznámý stavebník. V roce 2009-2011 probíhalo statické zabezpečení rozpadajícího se zdiva k zamezení úplného rozpadu hradu. Opravy zdí jsou zřetelné na mnoha místech. Projekt obce Brníčko stál cca 1.200 000 Kč.
Po prohlídce komnat procházím kolem hradu v severozápadní části. Obvodová věž pochází z první poloviny 15. století, kdy byl hrad majetkem Tunklů. Sesuté kameny v příkopu byly součástí hradních zdí, které byly poničeny vojsky švédskými a Matyáše Korvína.
Na východní straně je pohled k hradu nad příkrým skalnatým svahem. Tato část s nepřístupným terénem byla určitě významnou obranou při dobývání hradu.
Blížím se k jižní straně hradu nad hlubokým příkopem se sutinami kamenů. Vlevo se nachází druhá obvodová věž postavena pány Tunkly.
Téměř po jedné hodině v prostorách hradu se vracím zpět jinou cestou, která pamatuje doby, kdy tudy přijížděli na koních nebo v kočárech majitelé panství. Představuji si, že cesta určitě pamatuje hordy dobyvačných vojsk s úmyslem rabovat a ničit.
Mám plnou hlavu myšlenek na hradní zříceninu a v duchu znovu procházím komnatami hradu. Po chvilce scházím z cesty na rozkvetlou louku, sedám do trávy, pozoruji pokračující cestu od hradu olemovanou stromy a vinoucí se směrem k obci.
Cestou dále k Úsovu na chvilku zastavím v Dolním Brníčku (součást obce Brníčko), odkud je pěkný pohled na zříceninu hradu. Mám v úmyslu pokračovat do Úsova asi 6 km silničkou do rozsáhlých zalesněných kopců s jedinou mrňavou obcí Strupšín.
Otočím se ještě na druhou stranu. Kůň s černou lesklou srstí mě chvilku pozoruje, já taky na něj civím, po chvíli se viditelně o mne přestane zajímat. Vrtí spokojeně ocasem a pochutnává si na směsi vysoké trávy.
Zaparkuji před jakousi boudou, kolem se táhne do kopců rozlehlá pastvina. Někde u lesa se pase stádo ovcí. Jsem zvědavá, co to je ve stráni za osamělou boudu. Se zvědavostí k ní pozvolna šlapu. Po chvilce přicházím k malému upravenému hřbitůvku, kde se nachází jen pár hrobů z konce 19. století do současnosti. Pravděpodobně patří obci Strupšín. Bouda, možná márnice, je uzavřená.
Vracím se od hřbitova a usedám do trávy s jetelinou. Poslouchám od lesa na druhé straně bečení ovcí, melodie ptactva a pronikavé zvuky cvrčků. Po návštěvě hřbitova je to příjemná uklidňující chvilka. Stále se v mé mysli promítají zážitky z hradu Brníčko.
Po levé straně mě stále provází Úsovská vrchovina nad malou vesničkou Strupšín s úžlabinou potoka vedle silnice. Prudké svahy byly dříve obdělávanými poli, dnes jsou zde pouze pastviny. Ve 14. století obec náležela panství Brníčka a Zábřehu až do roku 1848. Od roku 1896 zde byla dokonce jednotřídní škola. Dnes děti navštěvují školu v Brníčku. Strupšín je nejmenší obcí na Zábřežsku. Byla to vždy velmi chudá obec. Dnes zde žije necelých 100 osob v několika málo domech. Název obce je odvozen od jména Strupša, Strup.
Pomalu šplhám stále do kopců vrchoviny, kroutím hlavou doleva doprava a sleduji po obou stranách rozsáhlé smíšené lesy. Zastavuji na vrcholu, jsem asi ve výšce kolem 500 m. Pracují zde lesníci a svážejí dřevo blátivou cestou do údolí. Jsem v místě, odkud vede turistická žlutá značka k Cikánskému buku (527 m) nebo na druhou stranu po žluté směrem k Velké Polance (509 m) s přístřeškem. Dále od Polanky navazuje stezka na zelenou značku směrem k Bílému kameni (588 m), s pomníkem čarodějnických procesů a vrcholovou knihou. Odtud lze pochodovat dále do obcí Leština nebo Lesnice přes Zmrzlé skály. To by mě zajímalo, cože to jsou ty Zmrzlé skály a vrcholová kniha u Bílého kamene. Musím se tam vydat, nikdy jsem o tomto místě neslyšela.
Naproti blátivé cestě vcházím "bránou" z mohutných kmenů smrků a šlapu do nitra lesa. Příjemná krátká procházka terénem lesa s mokrým porostem měkkých mechů, jsou určitě místem dychtivých houbařů. Sbírání hub je velmi prospěšné z několika důvodů. Bloumání lesem křížem krážem je relax, nasávání čistého vzduchu je pro regeneraci průdušek, čerpání energie z objímání stromů a nakonec hodně radosti z úlovků hub. Horší už je doma jejich zpracování, čištění, krájení, sušení a mražení na zimní dny. A úplně blbý je, když chytnu klíště, někdy i více těch blbých tvorů.
Sjíždím mnoha serpentýnami silnicí kolem malebných lesů do údolí obce Rohle. Hrbolatá silnička třetí třídy vede podél říčky Rohelnice a pahorkatiny Na Borku. Dále přes obce Bezděkov a Police kolem Polického rybníku do Úsova. Tuto část míjím bez focení a přijíždím do města Úsov. První zastávkou je restaurace pod stejnojmenným zámkem Úsov.
Parkuji u restaurace císaře Rudolfa II. a usazuji se na terase. Osvěžuji se ledovou kofolou a objednávám si smažený hermelín s pořádnou porcí zeleniny. Nade mnou poletuje neúnavně malý ptáček, samička, která snáší ptáčatům krmení do ukrytého hnízda v dřevěném trámoví terasy. Zpovzdálí jakoby hlídá sameček, občas k němu usedá samička. Z terasy hledím ke kostelu sv.Jiljí, postavený za pánů z Lichtenštejna (1736). Na kůru jsou varhany, dar knížete z Lichtenštejna z konce 19. století. V kostele je vzácná dochovaná památka, velikonoční hrkač.
Po příjemném odpočinku s dobrým obídkem, koukám z parkoviště k vysokému příkrému svahu se zámkem Úsov. Rozhoduji se, že přemístím moje vozítko k zámku. Mohla bych sice jít zezdola upravenou stezkou se schody až k zámku (jsou vidět částečně vlevo), ale raději opouštím parkoviště u restaurace a jedu nahoru. Nahoře zaparkuji u rodinného domku a ptám se majitelky, zda mohu před jejím domem parkovat. S ochotou a úsměvem mi to dovolí a ještě chvilku spolu plkáme o všem možném. Po dlážděné cestě pomalu přicházím k zámku.
Vpravo se koukám k částečně zachovalým hradbám, kolem nichž vede cesta s modrou turistickou značkou směrem k CHKO Litovelské Pomoraví a na druhou stranu až ke zřícenině hradu Rabštejn, nedaleko sedla Skřítek. Je to velký kus cesty, určitě více než 15 km. Mám nápad. Celou trasu si s kamarádkou projdu, hlavně chci vidět ty Zmrzlé skály a vrcholovou knihu u Bílého kamene.
Od hradeb koukám ke kamennému mostu s oblouky se vstupem do zámku. Sleduji pasoucí se ovce pod mostem na druhé straně.
Před zámeckým mostem se zastavuji a fotím příkré schody s chodníčkem směrem ke kostelu sv. Jiljí, pod restaurací Rudolfa II. Odhaduji, že celková délka schodiště je asi 300-400 m.
Historie města Úsova je také historií hradu Úsov, později zámku. Hrad postavil moravský markrabě ve stylu francouzského kastelu s masivními věžemi. První zpráva o něm byla zaznamenána v druhé polovině 13. století (1260). Hrad byl často zastavován různým šlechtickým rodinám, patřil např. Šternberkům a od roku 1408 pánům z Vlašimi. V té době byl hrad rozšířen a přestavěn. V podhradí vznikla mýtná stanice a kostel. Král Vladislav II. věnoval hrad pánům z Boskovic v roce1513.
Po dlážděném mostu přicházím do vstupní haly zámku, kde je pokladna a vstup do muzejní expozice. Po vymření pánů z Boskovic (koncem 16. století) se stali majiteli bohatí Lichtenštejnové, kteří dominovali na celé severní Moravě. Zpustošení panství nastalo v době třicetileté války. Velké škody zde způsobili Švédové (1643), samotný hrad a podhradí byly vypáleny.
Z mostu koukám na zvlněnou rovinu Mohelnické brázdy v pozadí, kde se nachází hlavní silnice od Šumperka směrem k Olomouci. V tomto úseku silnice před Mohelnicí se krátce objevuje tzv. "trojhradí", z dálky viditelné dominantní hrady Jesenicka, Mírov, Bouzov a zámek Úsov.
Vstupní prostor zámku je ozdoben na téměř na všech stěnách různým parožím. K rozsáhlé rekonstrukci hradu a zámku došlo v osmdesátých letech 20. století. V roce 1990 zde bylo opět otevřeno Lesnicko-lovecké muzeum se vzácnými trofejemi, zbraněmi a přírodopisnými sbírkami, založené posledními majiteli koncem 19. století. Dnes se zde nachází i stálá galerie šumperského malíře Lubomíra Bartoše (rodák z Klopyně). Jeho padesátiletou činnost představuje galerie ve 3. patře s padesáti obrazy a dvě stě grafickými listy.
Ocitám se na velkém upraveném nádvoří a zamířím naproti k nejstaršímu hradu z 15. století pánů z Vlašimi, pojmenovaný jako Vlašimský palác. Součástí paláce jsou masívní válcovité věže, vpravo je věž Vlašimka.
Z boku paláce pod věží Vlašimka je vstup do podzemí tmavého sklepa se strašidelným labyrintem. Slyším z útrob sklepa pištění, hulákání, strašidelné zvuky a smích. Scházím po schodech dolů za strašidly. To bude zábava, když tam všichni piští, myslím si.
V klikatém labyrintu je tma jak v pytli. Jen v místech, kde jsou různé typy strašidel, se automaticky strašidla osvítí. Při průchodu labyrintem šmátrám rukami po zdech a najednou se strašně leknu! Pohybující se postavy míří směrem ke mně. Z leknutí mi naskočila husí kůže a pištím jako ostatní přede mnou. Po rozsvícení automatického osvětlení to strašidlo jsem byla já v zrcadle!
Vycházím ze strašidelného labyrintu a jdu do vedlejšího vchodu do místnosti s různými skládačkami a hádankami, určené pro děti. Tato část paláce je pojmenována Hádanky pánů z Vlašimi. Nikdo zde není, tak si chvilku hraju s kostkami a stavím neumělý hrad. Nakonec si ještě s barevnými puzzlemi sestavím siluetu zámku.
Před vstupem do této místnosti se uvádí, že zde hrávali pacholci hazardní hry s hracími kostkami a popíjeli u toho džbánky s vínem.
Z Vlašimského paláce vycházím úzkou místností asi kuchyní se starodávným krbem, kde se pravděpodobně kuchtilo středověké jídlo. Docela by mě zajímalo, co všechno vrchnost pojídala.
Naproti je zámecká kavárna s terasou, nikdo tam není, je zavřeno. Sedám si na lavičku a pozoruji turisty, kterých je zde kolem oběda poskrovnu.
Z druhé strany nádvoří je vlevo věž Vlašimka, vpravo hlavní palác s expozicí loveckých a přírodopisných sbírek. Nad zámeckou kavárnou "připlula" hora kupovitých mraků, možná přijde bouřka.
Po návštěvě zámku procházím bývalým židovským ghettem a kolem synagogy. Naproti se nachází kaple se vstupem na židovský hřbitov s náhrobky až z 18. století.
Původní dřevěná synagoga byla zničena v době třicetileté války (1618-1648) a nahrazena zděnou. Císařský dekret Josefa II. z roku 1783 povolil výstavbu této nové synagogy (stavitelem byl Josua Frőhlich). Chytám za kliku dveří, je zavřeno. Ze zahrady vedlejšího domu na mne volá mladý pán, odhadl můj záměr navštívit synagogu a přináší klíč. Přidávají se ke mně dvě osoby ze Zlínska a pán s klíčem odchází za svojí prací zpět do zahrady se slovy, že zde můžeme být, jak dlouho chceme.
Po několika schůdcích přicházím ke svatostánku s tzv Tórou, která je uložena za sklem. Je považována za významnou součást každé synagogy nebo modlitebny. Starověká forma knihy se nazývá Pět knih, obsahující 613 příkazů o pravidlech náboženského práva a morálky. Při čtení Tóry je výlučně zakázáno dotknout se rukou písmen. Text knihy v hebrejštině je psán husím brkem.
Prohlížím si jednoduché zařízení synagogy od svatostánku s Tórou, procházím podél zdí, kde jsou umístěna písemná, historická fakta. Obsáhlá chronologie židovské historie je zde popsána od roku 1260 př.n.l. odchodem Židů z Egyptského exilu pod Mojžíšovým vedením až do založení státu Izrael v roce 1948. K přečtení všech historických židovských faktů by bylo potřeba několik hodin. Mimo jiné se dozvídám, že v roce 1938 místní nacisté vtrhli do židovské čtvrti, kde vypálili i zařízení synagogy. Jdu ještě po schodech do prvního patra, kde jsou ve vitrínách další muzejní expozice z roku 2008. Synagoga je zpřístupněna veřejnosti od roku 2008.
Po prohlídce synagogy jdu asi 100 m ke vchodu kaple. Procházím její prázdnotou do nitra židovského hřbitova. Mezi náhrobky s hebrejským písmem objevuji nejstarší z roku 1745. Mezi jinými čtu jména obětí z Osvětimi. Podle informací u vchodu byl hřbitov založen kolem rok 1645. V prostoru hřbitova se nachází 862 barokních a klasicistních náhrobků.
Náhrobek Abrahama Leipnikera Lőwy (1770-1774), který byl starostou židovské obce, jsem po chvíli hledání nenašla. Byl to přímý předek amerického senátora Johnna Kerryho. Dnes je synagoga a hřbitov majetkem Federace židovských obcí v ČR (od roku 2002). Úsov se svojí židovskou historií přitahuje zasvěcené hosty z domova i zahraničí. Návštěvou židovské čtvrti končí dnes moje cesta za poznáním těchto míst, o kterých jsem útržkovitě věděla jen z nedávné historie.
Na závěr přikládám obrázek Úsova z roku 1920, kdy zde byla celkem silná česká menšina. Vedle německé většiny zde žilo kolem roku 1930 jen 20 Židů oproti roku 1834, kdy jejich počet přesahoval 700 osob.

Zdroj: Časová data a některá historická fakta byla převzata z Vlastivědy Jesenicka.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Tunklové -
citováno ze Šumperského a Jesenického deníku ... "po více než pěti stech letech se v roce 2009 do Brníčka vrátili Tunklové, potomci bývalého šlechtického rodu, aby se přijeli podívat na místa zdejšího panství, kde jejich předkové ve starověku žili. Nyní jsou Tunklové velmi rozvětveným rodem, potomci nyní žijí v Německu, Švýcarsku, Maďarsku i ve Spojených státech. Českou větev rodu se podařilo představitelům obce kontaktovat díky rodačce z Brníčka, která se s Pavlem Tunklem setkala v Praze, kde nyní žije a pracuje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T(h)om | Web | 1. ledna 2016 v 20:16

Jsem rád, že konečně vidím jak vypadá úsovská synagoga zevnitř. Jinak pokud Vás tato tématika zajímá, doporučuji navštívit i synagogu v Lošticích. Nedávno ji rekonstruovali. Přeji pěkný večer :-)

PS: Krásnou (a něco mi říká, že místy i náročnou) projížďku jste si udělala 8-) Tleskám

2 Zdenka | 2. ledna 2016 v 15:50

[1]: Díky za námět na výlet, určitě se někdy do Loštic vypravím...a jak tak koukám, nějak jsem ten článek natáhla...:-), mohla jsem z toho udělat články dva... Velmi mě těší Vaše komentáře a že navštěvujete mé články. Hezký večer. Zdenka

3 T(h)om | Web | 3. ledna 2016 v 10:24

[2]: Jinak v Lošticích nemají jen synagogu, ale i poměrně velký židovský hřbitov. Řekl bych, že větší než v Úsově. Leží ovšem relativně daleko od synagogy a není moc dobře značený. Při troše snahy se ale najít dá :-)

Navštěvuji rád. Je zajímavé vidět známá místa očima někoho jiného, notabene spoluobčana :-) Mimo to nevím o nikom dalším, kdo by podobné stránky provozoval. Proto doufám a přeji Vám, aby jste v tom i nadále setrvala :-)

4 Zdenka | 4. ledna 2016 v 20:48

[3]: Zatím mě baví toulat se v jesenické přírodě a poznávat i trochu historie navštívených míst. Jen toho času se mi moc nedostává....:-( Díky za Váš milý komentář...pěkný večer.

5 Tomáš | Web | 24. dubna 2016 v 15:52

Počasí není úplně výletovací, tak vám to tady zase trochu "lustruju" a zaujala mě poznámka o památníku čarodějnických procesů u Bílého kamene. Mohla byste mi, prosím, upřesnit kde je a o co se jedná? Předem děkuji a jsem s pozdravem :-)

6 Zdenka | 24. dubna 2016 v 22:25

[5]:Těší mě, že "lustrujete", alespoň jsem se k článku vrátila. Příště si raději poznačím řádně zdroj. Mám dojem, že jsem pročítala web turistika.cz a nějaké trekingové popisy...zatím potvrzuji Vrcholovou knihu u Bílého kamene: http://www.turistika.cz/mista/bily-kamen--1?layout=phone
A co se týká památníku k čarodějnickým procesům, určitě najdu...a dám vědět..:-)Nejlepší bude, když se tam zajdu podívat, stejně jsem to měla v plánu, už jsem na to skoro zapomněla. Zdravím a pěkné nastávající dny. Zdenka :-)

7 Tomáš | Web | 25. dubna 2016 v 8:57

[6]: Tak to mě těší :) Na Bílý kámen se časem chystám na kole a tak bych nerad prošvihl něco, co stojí za vidění. S tím památníkem... Vím jen o lichtenstenském kameni asi kilometr po žluté od Rohelské boudy, ale nic jiného se mi nepovedlo objevit ani v mapách, tak jsem docela zvědavý :-) Předem děkuji za info a přeji krásné pondělí 8-)

8 Zdenka | 26. dubna 2016 v 21:50

[7]: Kdybyste tam náhodou zajel dříve než já, :-), poohlédněte se prosím, zda tam ten památník není.. ať hledám jak hledám, ještě jsem nic nenašla. Jsem si jistá, že jsem to četla. Než tam zajedu, mám v úmyslu poptat se v Zábřehu, v klubu turistů... zajímá mě to jako Vás...:-) Hezké dny i když jaksi studené..:-)

9 T(h)om | Web | 27. dubna 2016 v 5:04

[8]: Ono mi to taky chvíli potrvá, než se tam vypravím, ale pokud se mi podaří něco zjistit, dám vědět :-) Stejně děkuji a přeji pěkný den

10 Tomáš | Web | 28. června 2016 v 17:17

[8]: Tak jsem to dnes projel kolem sv.Josefa pod Bílými kameny. Památník jsem fyzicky nenašel, ale doma nad mapou jsem si všiml něčeho, co by mohlo být ono. Zkuste tohle:
https://mapy.cz/s/OHFf
Poblíž by snad měla být i obora s divočáky, což budu taky ještě muset časem prověřit :-) Mějte se a užívejte sluníčka 8-)

11 Zdenka | Web | 28. června 2016 v 19:54

[10]: Stále na ten památník myslím, ještě jsem neměla čas, ale určitě se tam vydám. Moje chyba byla, že jsem si nezapsala zdroj, protože jsem to četla a použila. Také se chystám projít všechny prospekty aj., které jsem použila k tomuto článku. Na mapu jsem se podívala, je tam jakási mohyla nebo památník, mohlo by to být ono, kdoví..Díky za Vaše sdělení. Těší mě, že se tomu věnujete...přeji krásné dny.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama