Útěk před horkem-Šerák 18.7.2015

29. července 2015 v 0:43 | Zdenka |  LÉTO 2015
V noci na sobotu 18. 7. 2015 se převaluji horkem na všechny strany, otvírám okna dokořán. Už několik dní jsou tropická vedra. Raději vstávám a jdu vyvíjet nějakou činnost. Sedám k PC, čtu všelijaké blbé zprávy, pouštím si oblíbené melodie stažené z youtube a třídím emailovou poštu. Svítá, na obloze ani mráčku, zase bude horko jako v pekle. Napadá mě, že uteču před horkem do hor! To je ono! A do vyšších poloh, na Šerák! Tam bude svěže, bude povívat chladný vítr, který utlumí hřejivé paprsky slunce. Budu se kochat výhledy do krajiny, zajdu si do chaty Jiřího, kde si dám nějaký mls a příjemně osvěžena se vrátím plná energie a elánu domů. Ani mne nenapadlo podívat se na předpověď počasí na horách. Zvu kamaráda a přesvědčuji ho, že na horách bude ráj, žádné horko, zajdeme na pivo Šerák a podnikneme malou procházku v okolí. Oblékám dlouhé rifle, dobré boty, mikinu, bundu s kapucí cpu do baťohu, náhradní fusekle, pláštěnku, člověk nikdy neví. Přidávám půllitrovou lahvičku vody, foťák s kamerou a žejdlíček slivovice pro zahřátí. Kolem 9 hodiny odjíždíme směrem k Ramzové.


V Ramzové se rozhodujeme, že pojedeme nahoru lanovkou a já navrhuji, zpět pěšky. Dochází ke kolizi a kamarád paličatě sděluje, že pojedeme lanovkou i zpět. Nakonec souhlasím, o to víc si prodloužíme a užijeme osvěžující pobyt na Šeráku. Na modré obloze nejsou skoro žádné mraky. Jízda lanovkou tam i zpět přes Černavu, kde musíme přestoupit, není žádná láce, 270 Kč na osobu. Ale co, "peníze budou, my nebudem". Na lanovku si oblékám pro jistotu bundu, nahoře bude chladno.
Koukám do okolních lesů s trsy borůvek, letos prý nejsou. Sluníčko prosvěcuje svými paprsky koruny stromů, vítr příjemně fouká, nahoře bude balada.
Kývám nohami a pozoruji lidi jedoucí naproti, všichni v kraťasech, mávnutím a s veselým pokřikem nás zdraví. Kamarád nadšeně mává a pronese, že si měl vzít taky kraťasy. Já beze slova pořizuji fotky okolí.
Směrem k severozápadu se v dálce rýsují Rychlebské hory. V popředí vlevo je Vápenný kopec s údolím směrem k Lipové lázně, kde se pod Jesenným vrchem nachází Lesní bar bez obsluhy, o kterém jsem psala v dubnu t. r.
Blížíme se k přestupní stanici na Černavě 1103 m. Kamarád neobratně seskakuje z lanovky, málem se ocitl na zemi, naštěstí ho zachytl pán u obsluhy. Nahoře je nějak teplo, svlékám si bundu, na Šeráku bude určitě líp.
Čekáme, až všichni turisté seskočí z lanovky od Ramzové a po chvilce přesedáme na dvousedačkovou lanovku. U stanice se již delší dobu upravuje terén.
Lesní porost se snižuje, místy jsou seschlé stromy. Lanovka jede pomalu, pozorujeme oba krajinu a kamarád najednou utrousí, že je i na horách horko. Měl si přibalit kraťasy, říká otráveně. Já fotím a raději jeho brblání nekomentuji.
Otáčím se zpět směrem k Ramzové, vlevo se nachází rekreační obec Ostružná a více vlevo jsou vidět celkem zřetelně větrné elektrárny. Nad Ostružnou, v okolních svazích Rychlebských hor, jsou výborné podmínky pro zimní sporty. Hodně vyhledávané je také oblíbené lyžařské středisko Petříkov.
Kamarád mlčí a já koukám doprava na zajímavý terén. Dole pod lanovkou sestupuje po cestě skupinka mávajících turistů. Slunce praží a kamarád je otrávený. Nabízím mu slivovičku pro zlepšení nálady, má ji tak rád! S překvapením odmítá.
Blížíme se k vrcholu Mračné hory (asi 1100 m) se stanicí lanovky pod vrcholem Šeráku. Kousek od stanice je Koňská vyhlídka k Jelenímu vrchu a hřebenům hor. Jízda trvala kolem půl hodiny, byla pomalá a dlouhá, odhaduji určitě kolem 2,5-3 km.
Mezi stromy před vrcholem je krásný pohled k hřebenu Šerák-Keprník 1423 m, který je součástí Národní přírodní rezervace (NPR). Dále navazuje vrchol Vozky 1377 m. Obloha je jaksi šedivá s oparem v pozadí.
Po chvilce sestupujeme z lanovky a jdeme k vrcholu Šeráku asi 300 m. Kolem dokola jsou podobné terény s odumřelými stromy. Slunce praží, měla jsem si přibalit taky kraťasy!
Od lanovky vede k chatě Jiřího kamenná širší cesta. Vysoké tyče jsou zde celoročně, v zimě slouží lyžařům pro orientaci. Kamarád s ohrnutými nohavicemi spěchá bez ohlédnutí napřed, na pivo.
Já se zatím věnuji pořizování zajímavých obrázků. Vysoký horský porost trávy překrývá nízkou borovici kleč. Tato dřevina byla vysázena na území Šerák-Keprník koncem 19. století pro obnovu horní hranice lesa.
Z vrcholu Šeráku se odkryl krásný pohled směrem k údolí města Jeseník a okolí přilehlých obcí. Naproti v oparu se rýsují hřebeny Hrubého Jeseníku s vrcholy do 900 m.
Jdu pomalu k chatě Jiřího (asi 200 m) a vlevo pozoruji stezku směrem do lesa. Nabídnu kamarádovi malou procházku, určitě bude nadšený.
Před chatou stojím nad strmým údolím, kde se jako korálky objevují různé obce od města Jeseník směrem k Červenohorskému sedlu. Kamarád se asi ukryl do stínu restaurace.
Chata Jiřího pod vrcholem Šeráku byla postavena v roce 1888 německým turistickým spolkem, své jméno dostala po majiteli pozemku kardinála, vratislavského biskupa Jiřího Koppa. V roce 1893 vyhořela a v témže roce postavil spolek kamennou budovu. Byla vybavena restaurací a dvanácti pokoji.
Po 2. světové válce a odsunu Němců byl nájemcem Ludvík Sochor, v té době byla rozšířena ubytovací kapacita. Po únoru 1948 byla předána pod správu Restaurací a jídelen. Před chatou je venkovní posezení, všichni jsou lehce oblečeni. Jdu raději dovnitř do stínu za kamarádem.
Kamarád s velkým pivem sedí u otevřeného okna s výhledem na město Jeseník. Objednávám si borůvkový koláč s kávou, kamarád odmítá cokoliv k jídlu. Tváří se otráveně. Po chvíli se odvážím a nabídnu malou procházku v okolí. Nic neříká.
Nakonec odchází se mnou z restaurace a vydáváme se na kilometrovou stezku k Obřím skálám. Na rozcestí odbočujeme po modré, před námi je les, alespoň se ukryjeme před sluncem. V odpoledních hodinách je ještě větší horko.
Podél cesty k Obřím skalám vypadá terén jako prales. Je to zajímavá podívaná, všude je plno suchých a spadlých stromů. Přizpůsobuji se slimáčímu tempu kamaráda.
Po chvíli pomalé chůze mi kamarád oznamuje, že se mu špatně dýchá a sedá do stínu stromů. Po dvou pivech mu prý ztěžkly nohy. Otočím se a sděluji mu, že za půl hodinky se vrátím. Kamarád si zapaluje žváro, aby se mu asi lépe dýchalo! Volám na něho, že se v lese nekouří!
Bez kamaráda jdu svižně mírným svahem dolů. Na holé planině míjím přístřešek, kde ve stínu posedávají lidé, pojídají svačinku a odpočívají.
Otáčím se zpět a fotím terén, který se stále svažuje dolů. Zastíněná cesta je hodně hrbolatá, stále koukám pod nohy, abych sebou neplácla.
Po chvilce procházím pohodlnou, rovnou širší cestou, kamarád ani neví, o co přišel. Spěchám, protože mi sdělil, že na mne počká v lese. To hravě zvládnu.
Zdržují mě jen různá zákoutí cesty. V hustém porostu borůvčí marně hledám alespoň jednu borůvku. Letos prostě nikde v Jeseníkách nejsou, asi pomrzly, marmeládu letos neuvařím. Místy míjím i porosty brusinek.
Přicházím k velké skále, na chvilku se posadím na lavičku. Civím do skály, kolem mne prochází turisté a všichni zdvořile zdraví, jakoby všichni byli svázáni přírodou. Ve městě se lidé, vyjma známých nezdraví, ale na horách v každém období je to milý a pěkný zvyk.
Na cedulce pod skalou je uvedena vzdálenost k Obřím skalám ještě 500 m. Svah už vůbec není mírný, ale svažuje se příkře dolů. Zdolávám různé zákruty. Myslím na to, jak se budu škrábat zpátky. To nestihnu nahoru za půl hodinky, kamarád se určitě z lesa vypaří na pivo.
Konečně po lesní klikaté cestě vycházím z lesa. Přede mnou se objevují Obří skály 1082 m nad hlubokým údolím s Vražedným potokem. Skály jsou součástí Hrubého Jeseníku a jsou zahrnuty v Chráněné krajinné oblasti. Nachází se 7 km od města Jeseník.
Scházím do těsné blízkosti skal, všude je plno lidí. Chvilku čekám, až pořídím snímek bez nich. Do 70. let minulého století byly skály obklopeny vzrostlými jehličnatými stromy, které poškodila větrná smršť. Geologicky jsou skály tvořeny svory.
Ke skalám se vztahuje pověst o dvou obrech, kteří se vsadili, kdo dohodí blok skal nejdále. Jeden z obrů prohrál a ze zlosti rozpůlil skály na půl. Při dobré viditelnosti jsou vidět z vrcholu skály Otmuchovská jezera v sousedním Polsku.
Přicházím k přístřešku, abych si na chvilku odpočala ve stínu. Popíjím zbytek vody a představuji si, co na mne čeká zpět. Nejméně sedm set metrů stále do kopce. Kamarád na mě možná čeká, tak musím jít.
Ještě jednou obcházím skály, lidé přicházejí a fotí ze všech stran. Někteří šplhají nahoru a jdou dále do údolí k Vražednému potoku nebo k městu Jeseník, či Ramzové.
Díky zvětrávání skal byly postupně vytvořeny zajímavé útvary, např. pokličky, skalní okna nebo hřiby jako zde. Sedám do stínu "zkamenělého hřibu" a po chvilce odcházím, co kdyby se "klobouk houby" uvolnil. Uplynulo skoro tři čtvrtě hodiny.
Po několika metrech každou chvilku musím zastavit, srdce cítím až v krku, v uších vnímám rychlý tep, asi mě štrejchne. Je nesnesitelné horko a navíc mi došla voda. Jak lehkovážné!
Klopýtám nemotorně přes kameny a kořeny stromů. V labyrintu zkroucených "provazů" hledám nejsnadnější cestičky. Je to úmorné a nekonečné. Stále se zastavuji a hluboce dýchám, to je tím hnusným horkem.
Najednou se ke mně řítí dva "vlci", zastavují a ostražitě mě pozorují. Stojím jako socha a bojím se pohnout. Nikde nikdo, za chvilku slyším hvízdnutí pána. Přichází a uklidňuje mě se slovy, že psi jsou hodní, vycvičení a zvyklí na lidi. Dovolí mi je vyfotit.
Konečně jsem překonala 500 m strmý kopec s obtížnou cestou a jsem zpět u skály s lavičkou. Sedám si a vydýchávám. Cítím rozpálené tváře a sním o ledové vodě. V baťohu nakonec vylovím slivovičku a slupnu dvě štamprle. Nevím, jestli je to dobře. Čeká mě dalších 500 m méně náročným terénem, i když stále do kopce.
Cesta je sice hrbolatá, ale není to už tak strmý kopec, jako dolů ke skalám. Mám pocit, že po dvou slivovičkách mám lehčí nohy, více energie a elánu! Kamarád v lese pod stromem už na mne určitě čekat nebude.
Překonávám poslední úsek, po slivovičce vesele zdravím turisty, kteří míří dolů i ty, kteří mě předbíhají. Čtyři mladí kluci mě požádají, abych jim udělala fotku, ochotně jim vyhovím. Do svého mobilu jeden z nich požádá o moji emailovou adresu, abych jim fotku poslala. S díky se rychle ztrácí v lese.
Naposledy si sedám na povalený ztrouchnivělý strom. Přede mnou je přístřešek, který jsem míjela cestou ke skalám. Moc lidí už nechodí, je kolem 15 hodiny.
Skládám pár kamenů na vytvořené věžičky. Už nespěchám, kamarád v lese nečekal a odešel k chatě. Zvoní telefon a kamarád projevuje obavu a strach. Starostlivě se ptá, kde jsem se zatoulala a jestli mi má jít naproti. Jaké starosti, stejně by nešel! Přicházím k chatě a těžce usedám na lavičku ve stínu. Kamarád mi přináší půl litru chlazené kofoly, jedním douškem ji naráz vypiju. Kamarád na mě soucitně civí a říká, že jsem jak uvařený rak.
Odcházíme rychle k lanovce, v dáli se blýská a hřmí. Mraky se honí po obloze, vítr fouká, přesto je stále horko. Docela si přeji, aby začalo pršet.
Čekáme v houfu před lanovkou a pozorujeme hřebeny hor. Na vrcholu Keprníku a Vozky leje, hromy bouří ze všech stran. Napadá mě, že bouřka se přižene k nám, bude foukat velký vítr, sedačky se budou houpat sem tam a lanovka nepojede. To by bylo blbý. Alespoň něco z toho, co jsem vlekla v baťohu se hodí, hurá! Mám pláštěnku, když už jsem si nevzala kraťasy! Mraky s bouřkou nás bohužel míjí, pláštěnka byla taky k ničemu.
Mraky rychle odlítly někam v dál za hřebeny a znovu praží slunce. Lanovka se rozjela a pomalu jedeme k přestupní stanici na Černavě.
Cestou k Černavě sleduji oblohu s honícími se mraky. Kamarád mlčí, po chvíli říká, že je prý dost unavený. Snažím se pochopit z čeho, raději ponechávám bez komentáře. Znovu drmolí, že si měl vzít ty blbé kraťasy!
Sleduji s únavou okolí, jsem bez energie a elánu, necítím se vůbec svěže, chladivý vítr nefouká, slunce pálí a je hnusně! Ani nesprchlo. Nohy mi nehybně visí z lanovky dolů jako hadry a nikomu s radostí naproti nemávám. V duchu jsem si ale jistá, že po překonání únavy nakonec litovat nebudu. Toulky přírodou jsou přeci balzámem na duši!


MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Borovice kleče - v květnu 2014 došlo na Šeráku a Keprníku k částečné likvidaci porostů kleče s cílem zachovat některé druhy vzácných rostlin a živočichů. Byl odstraněn jeden hektar kleče z vrcholu Šeráku a na stejné ploše i na Keprníku. Borovice kleče nejvíce ohrožují rostlinné druhy, např. k nim patří jestřábník alpský, violka sudetská nebo hořec tečkovaný, který se vyskytuje jen v Jeseníkách. Na tyto rostlinky jsou navázáni motýli horští. Kosodřeviny ohrožují i hnízdění chráněné lindušky horské.

Vražedný potok - údolí potoka je označováno, jako nejkrásnější v okolí Lipové až k úpatí Obřích skal. K potoku se vztahuje pověst ze skutečných událostí, kdy místní obyvatelé z okolí se ukrývali v lesích v době třicetileté války. Byli však švédskými vojáky odhaleni a bezcitně povražděni. Voda v potoce se prý tehdy zbarvila krví nešťastníků. Vodní tok byl nazván "vražedný" a rokle, v které se událost stala, jako Mordová rokle.

Zdroj: Šumperský a Jesenický deník, Vlastivěda Šumperska









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirkaw | 17. srpna 2015 v 10:42

Pěkná reportáž, krásné fotky, ráda se budu na tento blog vracet. :-) Přeji krásné dny, spoustu dobrých nápadů a plánů na cestování. :-)

2 Mirkaw | 17. srpna 2015 v 12:26

Prohlédla jsem si i reportík Bludovská stráň. Krásně zdokumentováno, určitě se tan v pozimních dnech vypravím, bude tam  krásně :-)

3 Zdenka | 18. srpna 2015 v 22:05

[1]:

[2]:Díky za hezká slova a návštěvu mého blogu. Těší mě, že Vás zaujala i Bludovská stráň, tak jako mne. Určitě se tam také vydám v barevném podzimu. Hezký den. Zdenka :-)

4 T(h)om | Web | 16. ledna 2016 v 16:25

Protože venku to teď na výletování moc není, hledám útěchu aspoň na netu a v rámci tohoto snažení procházím i Vaše stránky, které jsou mi zaměřením velmi blízké. Koukám na příspěvky, které jsem ještě nestihl pročíst a narazil i na tenhle. Je to pěkná náhoda, neboť toho dne jsem byl zrovna na túře u Starého Města a tu bouřku nad Jeseníky pozoroval ze svahů Rychleb :-)
Výlet máte pěkně zdokumentovaný i nafocený. S trochou fantazie má člověk dojem, že to prošel s Vámi i brblajícím kamarádem :-)
Zdravím a nezmrzněte, od pondělka má citelně přituhnout. Tomáš :-)

5 Zdenka | 17. ledna 2016 v 18:16

[4]:Někdy nevím, kam nejdříve zamířit. Dnes byl krásný slunečný den, z okna viditelně zasněžené hřebeny a já se musela věnovat návštěvě...z Vaší reakce je zřejmé, že jste v Rychlebských horách nezmokl, naštěstí my také ne, jinak  kamarád by brblal určitě celý týden! Pokud bude v následujících dnech hodně mrazivo a bude jasno, tak se asi doma stejně neudržím....krásné zimní dny. Zdenka :-)

6 Anna | 27. května 2016 v 11:27

Unikněte přd horkem díky okenní klimatizaci:

http://www.kskpraha.cz/klima-okenni.html

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama