Muzeum tkalcovství - Rejvíz 31.7.2016

6. srpna 2016 v 21:51 | Zdenka |  MOJE TOULKY 2016
V neděli 31.7.2016 se vydávám do nejsevernějšího místa Hrubého Jeseníku, osady Rejvíz, kterou jsem v minulosti navštívila mnohokrát. Před pár dny jsem náhodou byla pozvána k návštěvě Muzea tkalcovství, o kterém jsem neměla ani ponětí. S kamarádem sedám do auta a cestou útržkovitě vyprávím o místu, které je proslulé mnoha pověstmi, legendami a Rejvízským rašeliništěm s Mechovými jezírky. Kamarád mlčí a ani nevím, jestli mě vnímá. Projíždíme Hanušovicemi, míjíme Brannou, městem Jeseník a odbočuji na silnici druhé třídy, pojmenována Rejvízská. Silnice v zatáčkách stoupá podél rozsáhlých lesů stále do kopce k obci Rejvíz.


Z vyhlídkového místa na okraji silnice ve výšce asi 600 m Zlatohorské vrchoviny, je pěkný výhled do údolí Dětřichova a města Jeseník. Okresní město leží pod horou Bílý kámen (992 m) a Křížovým vrchem. Na obzoru se táhne dlouhý hřbet Rychlebských hor.
Pod protáhlým svahem Zimní stráně Tisového vrchu, je terén úhledně pokosen a suché krmivo na zimu napěchováno do balíků.
Zaujaly mě velké listy lopuchů, které jsme v dětství trhali a jako deštník jsme nosili na hlavě. Zlatohorská vrchovina nemá žádné hory vyšší než 1000 m. Je územím klidu s romantickými místy, skalami, krásnými vyhlídkami a hlavně se stopami po těžbě zlata. Odtud pochází název hornatiny. Její délka je 40 km a místy 10 až 20 km široká. Nejvyšším vrcholem je Příčný vrch 975 m.
Po několika minutách jízdy lesním úsekem, přijíždím do širokého sedla s osadou Rejvíz (něm.Reihwiesen) ve výšce až 790 m, ležící mezi Medvědskou a Zlatohorskou vrchovinou. Zaparkuji naproti Muzea tkalcovství (dřívější fara) a kostelíka Panny Marie, postaveném v září 1809. V době předtím, lidé z Rejvízu chodili i v zimě, často v hlubokých závějích do kostela v Horním Údolí. V roce 1813 byla vedle kostela vybudována fara, zrušena byla v roce 1994.
Dobová fotografie pochází z roku 1910. Vše vypadá skoro jako dnes, jen lípy podél prašné cesty byly o hodně nižší a snad se zachoval i kousek dřevěného plotu. Soudím tak podle předchozího snímku. Osada vznikla koncem 18. století, kdy vratislavský biskup Gotthard Schaffgotsch rozprodal své pozemky osadníkům. Prvními obyvateli byli zpočátku Češi, později koncem 19. století docházelo k přílivu Němců a všude se vesměs mluvilo německy. K rozvoji Rejvízu přispěla těžba železné rudy na mnoha místech v okolí, která se zpracovávala v železárně v Ondřejovicích do roku 1867.
Snímek fary a kostela od domku naproti, kde parkuji.
Dobová pohlednice z roku kolem 1910. Velkou podporou stavby kostela byly příspěvky měšťanů z Jeseníku, Zlatých Hor, okolních obcí a hlavně od biskupa Kristiána von Hohenlohe z Jeseníku. Přispěl nejen penězi, ale i dřevem z biskupských lesů. Později se na stavbě podílela celá monarchie. Velmi oblíbeným rejvízským knězem byl Jeroným Pavlík, který sem přišel v roce 1894, zemřel před Štědrým večerem v roce 1938. Velmi miloval zdejší přírodu, věnoval se sbírkám pověstí, psal básně, povídky, popsal historii obce a psal divadelní hry pro rejvízské ochotnické divadlo. Objížděl se svými herci v okolí, ve větších městech Moravy včetně Šumperka a dokonce ve Vídni.
V počátcích byl kostelík velmi skromný. Po 17. letech byl opatřen oltářem, který vytvořil řezbář Bernhard Kutzer z Horního Údolí. Dnes je kostel s nástěnnými obrazy, ozdobenými stěnami a osvícením velmi poutavý. V roce 1845 byl kostel vybaven dvěma zvony, z nich největší jménem Sv. Josef 1845 přečkal válku a je zde dodnes. Od konce 2.světové války na faře již žádný farář nesídlil.
Obhlížím okolí bývalé fary a čekám až skupinka lidí vyjde z muzea. Muzeum bylo zhotoveno v roce 2008 Klubem přátel Zlatých hor a Římskokatolickou farností ze Zlatých hor a je ukázkou tkalcovské historie Zlatohorska. Po otevření navštívilo muzeum během tří měsíců 2600 návštěvníků.
Na expozici muzea se podíleli místní lidé, kteří přinášeli do muzea různé starožitnosti zapomenuté na půdě, včetně tří tkalcovských stavů. Paní na ručním stavu předvádí ukázku tkaní koberečků z různých zbytků tkanin.
Na stolku a kolem stavu jsou vystaveny nástroje potřebné ke tkaní, jako jsou prošlup, nitěnky, brdo, člunek, osnova a další pomůcky.
Druhý stav pochází z Jesenicka, z obce Supíkovice. Byl zrekonstruován tkalcovskými mistry z textilky Goldberg ve Zlatých Horách. Předvádí se na něm tkaní dobového plátna.
Se zachovalou hadrovou panenkou si kdysi hrála malá holčička. Cívka a bubínek k vyšívání pamatují také dávné časy.
Stará útulná jizba s košíky, vyřezávanými židlemi, dětskými hračkami, kolovratem ke spřádání ovčí vlny, jsou obrázkem časů dávno minulých.
Nad malými kamínky jsou zavěšené suché byliny a jejich vůně se line celou jizbou.
Staré lyže pochází z Rakouska, které si pořídil již hodně dávno některý z obyvatel Rejvízu, sděluje paní od stavu. Vůně nasušených bylin se mísí s vůní nasušeného lnu.
Škrpál s dřevěnou podrážkou s železnými hřeby, je "pamětníkem a vypravěčem" nelehkého žití na horách.
Formy na máslo z doby našich prababiček. Na závěr dostáváme ochutnávku bylinného likéru se snítkou čechřice vonné. Její aroma je prý zdrojem dobré nálady. Projevila se samozřejmě po štamprli u kamaráda.
Dozvídám se, že čechřice vonná byla přivezena německými osadníky. Byla vysazována u far a používala se v kostelích k vykuřování kadidlem. Je léčivkou, částečně desinfikuje, působí příznivě na celý lidský organizmus a podporuje trávení.
Vycházím s nostalgií z Tkalcovského muzea. Přecházím silnici a brouzdám vysokou trávou k rozsáhle louce. Hledím ke kopcům Zlatohorské vrchoviny.
Po prohlídce muzea procházím kolem dřevěných chalup z počátku 19. století. Některé byly postaveny v době stavby kostela Panny Marie. Okolí domu je pečlivě upraveno a dřevo na zimu vzorně porovnáno, je vidět, že majitelé domku k němu mají pěkný vztah.
Tato vyšperkovaná chalupa je jako z pohádky. Všechny domy a chalupy byly většinou postaveny podél silnice. První tři chalupy byly postaveny na loukách Glasswiesse v roce 1793, v době, kdy vratislavský biskup rozprodával svoje pozemky.
Každý dům je jiný než ostatní, některé z nich provozují hospodu nebo penziony. Vesměs jsou využívány v každém ročním období. Rejvíz je hodně navštěvovanou lokalitou pro tajemné plochy rašeliniště s mechovými jezírky.
Oplocený domek s působivou zahradou plné zeleně je příjemnou oázou majitelů.
Penzion Rejvíz byl dříve zvaný Noskova chata. Předtím to byl Dvůr u jezerního pastýře, který koupila rodina Braunerů v roce 1896.
Syn majitelů řezbář Alfréd Braunes se podílel na výzdobě chaty a zhotovení karikatur štamgastů, jejichž podoba je zobrazena na opěradlech židlí. Před válkou řezbář vyhotovil kolem 300 židlí, které po 2. světové válce byly zničeny a rozkradeny. Zachovány byly jen tyto židle na fotografii, v počtu 20 kusů v místnosti, která je pro veřejnost uzamčena.
Vstupuji s kamarádem do restaurace penzionu Rejvíz na kávu. Celý prostor restaurace je k mému překvapení vybaven židlemi s podobiznami, které si v současné době prý objednali různí lidé za poplatek.
Je na co se dívat, na vybavení restaurace, fotografie na stěnách a masky různých současných lidí.

U našeho stolu s námi "komunikuje" štamgast z Rejvízu. V rohu se usadila skupinka Poláků, kteří při vstupu do restaurace byli v úžasu a fotili o sto šest.
S dojmy po půl hodině a dobré kávě vycházíme ven. V přilehlém bufetu skoro nikdo není, většina turistů se vydává k rašeliništi s Mechovými jezírky.
Tuto cestu k jezírkům, která se po chvíli ztrácí v lese, jsem prošla v minulosti mnohokrát. Zajdu sem někdy na podzim, kdy bude příroda prozářena podzimními zlatavými barvami. Podívám se i na jiná zajímavá místa v okolí osady, např. k Lurdské jeskyni z roku 1908, poutní místo, které bylo znovu obnoveno a vysvěceno v roce 2006.
Terén kolem osady Rejvízu je doslova náhorní plošinou. Od pradávna, uvádí se již od doby ledové, dostatek vodních srážek, množství sněhu a ledu promáčely půdu a vytvářely tak po dlouhá léta podmínky pro vznik vrchovištního rašeliniště.
Cestou zpět zastavujeme na náměstíčku v oblíbené Branné. Vstupuji do kavárny s cukrárnou a kupuji trubičky.
Nějak se zatahuje a v dálce hřmí. Je čas jet domů. Kostel archanděla Michaela z počátku 17. století vpravo, vedle fojtství z konce 17. století.
Jdu na závěr dnešního výletu k vyhlídce v Branné, hledím směrem k Šeráku na obzoru. Jsem myšlenkami v Muzeu tkalcovství a mevědomky pokládám trubičky na podstavec.

Zdroj: převzato volně z prospektu Muzeum tkalcovství a vlastní úpravou z mnoha popisů v různých pramenech na internetu..
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirkaw | 7. srpna 2016 v 21:38

Pěkně a výstižně popsáno, doplněno dávnými i současnými fotografiemi. Už je to aspoň 5 let, co jsem zde nebyla, a tak jsem si vše mohla znovu oživit. :-) Ráda sem opět zavítám a už se těším na další cestování. :-)

2 Zdenka | 9. srpna 2016 v 21:40

[1]: Díky za Vaši návštěvu. Naposledy jsem byla na Rejvízu (u Mechových Jezírek) na jaře v roce 2012, takže to bude také skoro 5 let. Mám v plánu sem zajet někdy na podzim...snad to vyjde. Hezký den. :-)

3 Dáša | E-mail | 10. srpna 2016 v 8:58

Krásné :-)

4 Zdenka | 11. srpna 2016 v 9:11

[3]: Díky..:-) Pěkný den!

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama